Abstrakt
Tato esej se dívá na události roku 1989 nikoliv jako na spontánní hyperdemokratický moment, nýbrž jako na pokračování transformačního procesu, který byl zahájen již počátkem osmdesátých let. Ten se opíral o myšlenkové struktury, jež postupně krystalizovaly v průběhu tzv. přestavby a nacházely své vyjádření v reformních programech prognostiků.
Zároveň se zde poukazuje na normativní blízkost mezi skupinou disidentů shromážděných kolem Charty 77 a technokratickým stylem vládnutí normalizačních kádrů. Toto porozumění pak umožnilo hladký přechod mezi dvěma politickými režimy a připravilo také půdu pro budoucí politické úspěchy hnutí ANO.
Důraz na nepolitickou politiku a neideologickou správu věcí veřejných v otázkách praktické filozofie vl ádnutí řadí dědictví československého disentu po bok pozdně socialistických technokratů. Po sérii politických porážek a postupné erozi morálního apelu, který Charta 77 ve své době reprezentovala, se tak nejvýraznějším dědictvím sametové revoluce stává narůstající vliv politických subjektů, jež se vymezují vůči stranictví nebo ideologické interpretaci otázek spojených se správou věcí veřejných.