Abstract
Při setkání s uměleckými díly můžeme zakoušet velice specifickou zkušenost. Na jednu stranu víme, že objekty, události či situace, které dané dílo reprezentuje nejsou skutečné, na stranu druhou se silně dotýkají našich vlastních životů a mnohdy mohou spustit životní změnu.
Tento motiv je tematizován i v přelomovém čl ánku Edwarda Bullougha "Psychická distance" jako faktor v umění a estetický princip. Bullough zde zdůrazňuje, že umění nemá přímý vztah k realitě a na tomto základě kritizuje tradiční pojetí umění jako nápodoby reality a sebe-exprese umělce.
Formuluje proto jeho anti-realistickou povahu. Současně však náš distancovaný vztah k uměleckému dílu pokládá za silně osobní a tvrdí, že konstituuje zkušenost na novém základě.
Jak však tato nová zkušenost získává svůj osobní charakter, když nemá přímý vztah k realitě a našemu každodennímu životu? Bullough odpověď na tuto otázku nepodává, ale určitý nepřímý vztah mezi realitou a uměleckou fikcí předpokládá. Tato přednáška se pokusí jednu z možných odpovědí představit.
Bude se přitom opírat především o filosoficko-estetické koncepce Romana Ingardena a Alfreda Northa Whiteheada.