Abstrakt
Článek rekonstruuje Kierkegaardovo pojetí sebepoznání, zejména ve světle Pojmu ironie, Nemoci k smrti a vzdělavatelných řečí. Pojem sebepoznání, který je u Kierkegaarda chápán šířeji než ryze epistemologicky, je ukázán ve své podvojnosti, jednak jako etický nárok, jednak jako čin náboženský, jenž není plně v lidské moci. Článek se též zabývá vztahem sebepoznání a "poznání" Boha, dále překážkami sebepoznání a konečně jeho předpoklady, jimiž jsou aktivní bytí ve světě a mezi druhými.