Abstrakt
Náležitá farmakologická kontrola agregační aktivity krevních destiček je jedním ze základních cílů akutní léčby infarktu myokardu i sekundární prevence. Řadu let je však již prokázáno, že duální antiagregační léčbou založenou na clopidogrelu toho nelze u řady pacientů dosáhnout. Pro své příznivějším farmakodynamické vlastnosti představuje ticagrelor daleko vhodnější alternativu, jeho širší preskripci však donedávna bránily především ekonomické důvody.
Nedávná data navíc prokázala, že pacienti se sníženou glomerulární fi ltrací těží z léčby založené na ticagreloru v daleko větší míře než ti se zachovanou normální renální funkcí. Pokusili jsme se analyzovat skutečnou preskripci antiagregancií v České republice a odhadnout, kolik pacientů po infarktu myokardu vlastně spadá do kategorie porušené renální funkce.