Publikace sleduje odnoty vzájemnosti, individuální lidské soun áležitosti i skupinové solidarity v totalitním Československu. Hledá vědecký rámec pro postoje jednotlivců k fenoménu mentálního postižení v souvislostech většiového pojímání odlišnosti v prostředí komunistické společnosti.
Jak tehdy v bezpráví rodiče šubjektivně vnímali lidská práva a autonomii svého dítěte. Výsledky zkoumání naznačují, že společenské vnímání mentálního postižení jako rovnocenné formy bytí a jeho prezentace ve veřejném porstoru spoluurčuje pocit uznání pro jeho nositele i jeho blízké.
Reflektují také trvalý svár lidské lhostejnosti a sounáležitosti, do značné míry odvislý od společenského uspořádání i chápání nálepkování mentální retardací jako nespravedlivé stigmatizování lidské bytosti. Vědecký úkol speciální pedagogiky lze formulovat" "Jak existenciální obavy těchto rodičů umenšovat a to zejména v kontextu jejich lidských práv." Východisko nalézámv porozumění potřebám dospělých osob s mentálním postižením a jejich stárnoucích rodičů prostřednictvím sounáležitosti a důrazu na lidskou důstojnost člověka jakkoli znevýhodněného.