Abstrakt
V rodinné terapii není nouze o vážné, smutné, zkrátka dost těžké příběhy. Prostě takové, které by vtipné přišly jen cynickému nebo dost ohořelému terapeutovi.
Na úvodních sezeních se často dozvídáme, kdy a díky jaké zkušenosti si někdo v rodině uvědomil, že tady už legrace končí. Co se muselo stát, aby to, co bylo zlehčováno až popíráno, bylo vnímáno jako vážné až závažné? Přebývá i v takových časech v rodině někde humor? Nebo se vytratí? A kdy se do rodin vrací?