Práce popisuje metrickou strukturu tónického verše a jeho místo v soustavě versifikačních systémů. Autorka porovnává definice tohoto typu verše u českých a zahraničních a autorů a zkoumá důvody jejich odlišností.
Popisuje kategorii izochronie taktů jako vlastnost jazyka, z níž tónický princip vychází a představuje pojetí tónismu v polštině, angličtině, ruštině a němčině. V další části shrnuje dobovou i současnou recepci textů šesti českých autorů (F.
L. Čelakovského, K. J.
Erbena, P. Bezruče, F.
Gellnera, O. Theera a J.
Kainara), jejichž verš někteří teoretici za tónický považují, případně se o něm v tomto smyslu v minulosti diskutovalo. Poslední kapitola práce je věnována problematice překladů tónických veršů do češtiny a souvislosti tónismu s metrickou základnou jiných typů verše, a také zvukovému charakteru tónického verše obecně.
Cílem této práce není v prvé řadě prokázání či vyvrácení existence českého tónického verše či jeho výskytu u konkrétních autorů. Daleko spíše v ní jde o předestření možných náhledů na tuto metrickou kategorii a hledání odpovědí na to, co je a má být obecným měřítkem výskytu konkrétní veršové formy v národní literatuře a jaký je význam objektivně zjistitelných rysů verše a na druhé straně národního, kulturního, historického i literárně-historického kontextu pro jeho finální určení, a tím i interpretaci celého básnického textu.