Abstrakt
Příspěvek je založen na východisku, podle něhož soudy, zejména ty vrcholné, mohou svým procesním postupem a volbou způsobu argumentace zásadně ovlivnit aplikovatelnost jimi vyslovených závěrů v budoucích obdobných případech. Soudy tak mohou například rozšířit či zúžit aplikovatelnost určitého obecného pravidla, případně jej reinterpretovat, anebo se rozhodování určitých otázek zcela vyhnout.
V tomto příspěvku se budu zabývat především jednou z forem sebeomezení soudů a cílem bude posoudit, do jaké míry sebeomezení soudů a jejich minimalistické rozhodování naplňuje základní úlohu soudní moci, tedy poskytovat ochranu subjektivním právům, z nichž nejvýznamnější jsou ústavně chráněná základní práva. Za tímto účelem v úvodu zmíním několik případů rozhodovaných českým Ústavním soudem, na nichž představím příklady minimalistického a maximalistického soudního rozhodování.
Následně se pokusím poukázat na vývojové tendence v otázce současné soudní ochrany základních práv a v závěru provedu stručné zhodnocení, jak minimalismus anebo maximalismus v rozhodovací činnosti ve spojení s aktivismem nebo pasivismem v soudním rozhodování představuje posílení anebo naopak oslabení ochrany základních práv.