Abstrakt
Evropští historici dokážou detailně popsat reprodukční systém, sociální mobilitu a migraci raně novověkého rolnictva, které žilo v podmínkách dlouhodobého populačního a ekonomického růstu. Jen málo ale známe podobu těchto sociálních procesů u rolnických komunit, jež čelily principiálně odlišnému prostředí pozdně středověké populační stagnace a agrární deprese.
Jedním z mála evropských regionů, kde lze sociální mobilitu a migraci rolnictva již pro toto období v potřebném detailu a množství sledovat, je Chebsko, a to díky fascinujícím fiskálním pramenům. Ty totiž umožňují každoroční pohled do nitra 80-100 venkovských sídlišť a 800-900 usedlostí, pokrývajících cca 400 km2.
Struktura práce vyšla z představy, že sociální stratifikace, mobilita a migrace rolnictva byly sice vždy a všude určovány několika obecně platnými a často protichůdně působícími silami, jejich konkrétní dopad nicméně závisel na historicky proměnlivých faktorech. Situace každé rolnické populace tak byla jedinečná.
V případě pozdně středověkého Chebska považujeme za důležité poznatky, že chebské rolnické komunity byly (1) jen slabě monetizovány a většina rodinných majetkových transferů měla věcnou nebo naturální povahu, (2) podléhaly slabé vrchnostenské kontrole, (3) byly schopné vytvářet poměrně značný zemědělský nadprodukt, odčerpávaný jen zčásti feudální rentou. Stabilita sociálního systému se opírala o migraci, která v prostředí populační stagnace a dostatku volné půdy tlumila působení polarizačních sil.
Rolnické komunity byly rozděleny na (1) skupinu dominujících selských rodin, stabilně a dlouhodobě ovládajících bohaté poddanské nebo i svobodné usedlosti a často schopných materiálově zajistit všechny své potomky, a (2) chudší selské a neselské rodiny, které fluktuovaly mezi usedlostmi a vesnicemi, přičemž migrace byla obvykle cestou sociálního vzestupu.