Abstract
Subkulturními studii se jako červená nit linoudvě výrazná témata, která zároveň tvoří jedny zjejich nejvýraznějších štěpících os- komodifikace a politizace. Dohromady krystalizují subkulturní pole (Steinberg 2002) s vlastními pravidly, ale také s dalšími vnitřními dělícími liniemi, často dle principu "čím blíže,tím dále." A tak zatímco projednymůže být "mikrofon bombou",jak se psalo na "transparentu" v rožnovském klubu Vrah, podle kterého je kniha pojmenovaná, pro jiné je jen technickým prostředkem umělecké produkce bez jakýchkoliv politických přesahů.
Pro další nastal "čas hasit, co je nepálí", abychom parafrázovali i druhý transparent, který kdysi za podiem v Rožnově pod Radhoštěm visel, jiné politické přesahy nezajímají. Což většinou je, vice versa, trnem v oku prvně zmíněným.
Nový sborník editorů Jana Charvátaa Boba Kuříka "Mikrofon je naše bomba" se soustředí především na osu politizace subkultur. Na to, co "v takovémto prostředí vůbec znamená politika" a jaké jsou "vazby mezi politikou a subkulturami mládeže, jejichž ústředním a společným tmelem je hudba"(s. 11).
A také na to, jak politika a přístup k ní analyzované subkultury uvnitř či vzhledem k jejich okolí dělí. Přičemž na úvod je třeba zmínit, že minimálně z několika důvodů se jedná v (nejen) českém prostředí o důležitý příspěvek k (akademickému) výzkumu subkultur.
A proč tedy číst další knihu o vzdoru mezi stěnami symbolické věznice?