Abstrakt
Centrální myšlenkou uvažování o komunikaci v rámci umění, je předpoklad, že jestliže každý kreativní proces produkuje teritorium1, které je potenciálně schopno růst a otevírat se vůči svému okolí, je nutné zahrnout do percepce performativitu, která dovoluje všem komponentům modelu autor/dílo/recipient fungovat ve strojovém uspořádání umožňujícím přemýšlet o percepci decentralizovaně od subjektivního počitku. Vycházíme zde z předpokladu, že umění je specifickým druhem komunikace, přičemž komunikace není nezbytně umění - komunikace nerovná se umění.
Dá se říct, že umění je jednou z podob komunikace. Co ale činí uměleckou komunikaci tak výjimečnou je, že komunikace zde má určitou kvalitu.
Komunikaci již také není nutné vnímat coby opozitní k recepci, jelikož tím bychom se vraceli k redukci striktního rozdělení prostoru aktivního subjektu a dávajícího se objektu, díky teritorialitě je možné obsáhnout i její performativní aspekty. Komunikace tak není limitována jako artikulace a sdělení pokud možno čisté informace, ale stává se především předpokladem pro rozpoznání kvalitativní změny teritoria.
Tak je možné, že i prostor, pohyb, šum a vše, co bychom v rámci běžné komunikace považovali za nepatřičné, může legitimně fungovat v rámci umělecké komunikace. Jak přesně si ale tuto představu vykládat? Performativita, nebo performance jsou pojmy, které se v kontextu současných věd a umění široce etablovaly.
Je proto nutné osvětlit, jaká specifikace těchto pojmů se prokresluje do prostředí umělecké exprese jako komunikačního aktu