Abstract
Společně s úvahami o jiné než lineární časovosti (a prostorové diskontinuitě) uměleckých děl se rozpadl i uměleckohistorický kánon ve smyslu "neoddiskutovatelně význačných událostí na časové ose umění" a s ním i příbuzná "velká vyprávění". Díky tomu si do uměleckohistorických úvah našla cestu i okrajová a mnohdy i původně druhořadá umělecká díla. "Anachronistická perspektiva" dějin umění sice rozbila konvenční pohled na čas a prostor, to však neznamená, že zcela vyhýbá problematice kánonu vytvořeného na základě formálních kvalit uměleckého díla.
Slovo kánon v řečtině znamená měřítko, normu, pravidlo: tedy kanonická díla jsou jakýmsi měřítkem všech ostatních a tato optika jako princip či způsob vidění (metafora vidění) přetrvává nehledě na metodologii. Díky anachronistickému přístupu se ze statické struktury dějin umění stal dynamický komplex, domnívám se však, že vytvořil i zázemí pro utvoření kánonu na zcela nových základech s novými klady i zápory.
Hal Foster v recenzi knihy Alexandera Nagela Medieval Modern: Art out of Time (London Review of Books, vol. 34, no. 21, 2012, 12-14) poukázal na problematiku pseudomorfismu, který anachronistický přístup jako možné úskalí s sebou nese - a který považuji za potenciál pro vytvoření jakéhosi kánonu 2.0. Ve svém příspěvku se proto budu zabývat tím, co je pseudomorfismus, jaký je jeho vztah ke kánonu (2.0) a jakou výzvu představuje kánon 2.0 pro dějiny umění.