Abstrakt
Dílo publicisty, historika a spisovatele Vaclava Lastouského představuje v běloruské kultuře 10. a 20. let 20. století výrazný pokus o definování historické svébytnosti běloruského národa. Toto úsilí dominuje i v próze Labyrinty (1923), specifickým způsobem kombinující naraci s (pseudo)historickým a (pseudo)mytologizujícím výkladem.
Předkládaný příspěvek si klade za cíl interpretaci Labyrintů vycházející z kontextu Lastouského tvorby především ovšem z kontextu dobového. Období po roce 1918 chápeme jako velmi neklidné politicky i umělecky, jde dobu, kdy se v Bělorusku střetávají pozitivismus a realismus s pronikajícími modernistickými směry, kdy se při vytváření mýtu národní historie prolínají romantické tendence s marxistickou koncepcí dějin.
Právě kontext tohoto období je podle našeho názoru klíčem k textu, jenž přes neustále proklamovanou snahu po jednotě upadá neustále do roztříštěnosti a fragmentárnosti, kdy hromadění mytologických a historických "důkazů" o stáří běloruského národa vede pouze k vytvoření "labyrintu" názorů, neposkytujícího nakonec žádné jasné vysvětlení. V textu se tak více než autorova vůle k experimentu obnažuje síť rozporů a dilemat, zrozených v chaotické poválečné době.