Abstract
Ideologie "harmonie pěti etnik" (wu-cu sie-che) byla koloniálním režimem v Mandžukuu (1931-1945) zneužita pro maskování japonské nadřazenosti, státní podpora literární tvorby jednotlivých etnik však umožňovala publikování mnoha literárních časopisů a vznik řady zajímavých děl. Tento příspěvek představuje základní charakteristiky literatur v čínštině, japonštině, korejštině a ruštině, které tvořily nejvýznamnější součást literární scény této japonské kolonie, na příkladu tvorby Ku Tinga 古丁 (1914-1964), Mej Niang 梅娘 (1920-2013), Kitamury Šinčiró北村谦次郎 (1904-1982), Ušidžimy Haruko牛岛春子 (1913-2002), An Su-gila안수길 (1911-1977), Kang Kjông-ä 강경애 (1906-1944), Nikolaje Bajkova (1872-1958) a Olgy Ladyženské (1922-2004).
Příspěvek dokládá, že zatímco tvorba v čínštině, japonštině a korejštině tematizovala především aktuální společenské problémy a byla zásadně ovlivněna perspektivou, jíž autoři vnímali japonskou kolonizaci Mandžukua (jako propagátoři či odpůrci kolonizace), díla ruských imigrantů se zaměřovala spíše na líčení přírody či vzpomínky na vlast.