Kapitola se z několika úhlů pohledu věnuje rekognici osob v trestním řízení jakožto jednomu ze zvláštních způsobů dokazování podle § 104b trestního řádu. Po stručném zákonném vymezení je předně pojednáno o tom, do jaké míry má obviněný v postavení poznávané osoby povinnost podrobit se rekogničnímu úkonu, a to ve světle ústavního principu "nemo tenetur se ipsum accusare" (tedy "nikdo není povinen sám sebe obviňovat").
Následně je autorem přistoupeno k problematice přípustnosti opakování rekognice, což považuje ze jeden z možných faktorů zapříčiňujících, že nepřesná očitá svědectví podle zahraničních výzkumů stojí za více než 70 % případů chybného usvědčení nevinných osob. V kapitole je pro ilustraci uvedena i kazuistika v zahraničí řešené trestní věci, kdy byl muž odsouzen na základě očitého svědectví k doživotnímu trestu odnětí svobody.
Po 38 letech strávených za mřížemi věznice, v roce 2018, však DNA testy prokázaly jeho nevinu, kterou on sám od počátku proklamoval.