Zásada zákazu donucení k sebeobviňování: audiovizuální záznam pořizovaný zaměstnavatelem na pracovišti
Abstrakt
Je to již deset let od sjednocujícího stanoviska pléna Ústavního soudu k pojetí principu zákazu donucování k sebeobviňování. Realita si proto žádá výklad a poměřování této zásady v nových kontextech, jejichž rozmanitost se obecná právní norma jen stěží snaží dostihnout.
Tentokrát stojím před otázkou, zda zaměstnavatel pořizující audiovizuální záznam jeho zaměstnanců na pracovišti je oprávněn dovolat se zásady zákazu donucení k sebeobviňování, pokud by správní orgán požadoval předložení tohoto záznamu ve správním řízení o správním deliktu či přestupku tohoto zaměstnavatele spočívajícím v porušení jeho povinností stanovených zákoníkem práce a dalšími právními předpisy. Jelikož nastolená výzkumná otázka se týká odpovědnosti zaměstnavatele za přestupek či správní delikt - nejedná se tedy o trestněprávní odpovědnost, nýbrž o deliktní odpovědnost ve správní trestání, je k jejímu zodpovězení nutno zabývat se judikaturou Nejvyššího správního soudu. Úlohou tohoto vrcholného soudu správního soudnictví je sjednocování praxe správních orgánů, ale i judikatury krajský soudů rozhodujících ve správním soudnictví.
Příspěvek proto v prvé řadě stručným exkurzem ve světle shora vymezené výzkumné otázky představí obecný postoj Nejvyššího správního soudu k zásadě zákazu donucování k sebeobviňování a kriticky ho konfrontuje se závěry Ústavního soudu. V druhé části příspěvek nalézá odpověď na defi novanou výzkumnou otázku včetně jejích problematických či dosud nejudikovaných aspektů.
V příspěvku autorka dospívá k závěru, že poskytnutí audiovizuálních záznamů pořízených zaměstnavatelem nelze v kontextu zásady zákazu donucení k sebeobviňování považovat za nepřiměřené, a to zejména v řízeních o správním deliktu či přestupku ohledně porušení povinností zaměstnavatele, jejichž objektem ochrany jsou zájmy či práva zaměstnanců.