Kapitola mapuje období dvaceti let na Katedře dějin umění FF UK od nástupu stalinismu a studentokracie, přes "zlatá" šedesátá léta, až po vystřízlivění následované po událostech Pražského jara. Přestože na přelomu 40. a 50. let bylo nuceno katedru (do r. 1950 ústav) opustit z politických důvodů několik pedagogů a na základě třídních prověrek ukončilo studium desítky studentů, představovala druhá polovina 50. let a zejm éna následující desetiletí stabilní etapu v dějinách uměleckohistorické stolice.
Vedl k tomu rostoucí počet pedagogů i odborných předmětů, stejně jako metodologické obohacování oboru. Hegemonii katedry jako předního uměleckohistorického pracoviště v Československu narušilo založení Kabinetu pro teorii a dějiny umění ČSAV, které se pak nově stalo vlajkovou lodí českého dějepisu umění, zároveň ale také partnerem pražské katedry.