Rilke chápe rozdíl mezi svými Dinggedichte a obvyklou poezií jako rozdíl mezi vytvořením pocitu ("das Gefühl bildn") a usuzováním o vlastním pocitu ("über sein Gefühl urteiln"): viz "Requiem für Wolf Graf von Kalckreuth" (1908). Běžná poezie je podle něj hystericky plačtivá a kolísající.
Básník tradičně začíná s introspekcí ("Co cítím?")a pak zkouší projekci tohoto Urteil na svět. Rilkův postup spočívá v obsedantní oscilaci: objekt je introjikován do mysli, pak jde projekce z mysli zpět k objektu, a tak dál, až je zkonstruován nový, předtím non-existující Gefühl.
Dlouhodobou empatickou interakcí s věcmi se postupně vynořuje prostor, který je venku a současně uvnitř, tzv. Weltinnenraum - viz báseň "Es winkt zu Fühlung", s podivnými větami typu "Vidíš ptáky létati skrz nás?" (Normálně by mělo být "Ptáci létají oblohou" nebo "Obraz mi proletěl hlavou".) Pak není divu, že jsou autoři (jako Käte Hamburger nebo Rochelle Tobias), kteří konstatovali podobnost mezi Rilkovým poezií a Husserlovou fenomenologií.
Může to na jedné straně inspirovat k určitým aspektům Rilkova básnění; na druhé straně je však hlavním úkolem pochopit báseň samu, a to z její výchozí situace. Výchozí situace v případě "Es winkt zu Fühlung" je následující: mé úzkosti mohou být vyléčeny pomocí identifikace s věcmi, které mají odvahu a otevřenost, jež mi chybí: pouhým sympatetickým pohledem nebo, na vyšší úrovni, napsáním básně z nich, tj. rozvinutím jejich signifikantů.