Východiskem studie, sledující strukturu jako vrchol pyramidy hierarchie jednotlivých úrovní řádu, jsou znepokojivé otázky zpochybňující tradiční lineární koncepci postavenou na "rozparcelování" vývojového procesu umění na časově vymezená slohová období, která se ještě dále dělí na jednotlivé vývojové etapy. Výsledkem je statické uzavřené schéma.
Důležitou oporou tohoto zpochybnění přežívajícího lineárního principu vývoje jsou progresivní teoretici a historici výtvarného umění P. Francastel, H.
Belting ad., historici slavné francouzské školy Annales J. Le Goff a J.-C.
Schmitt a estetici a teoretici hudby T. W.
Adorno, R. Scruton či J.W.
Hill. Studie preferuje koherentní pojetí dějin umění jako složité sítě strukturálních vztahů časově výrazně přesahujících "přihrádky" slohových období, které popírají dynamický proces proměn, a jde opačnou cestou než lineární dějiny umění: místo striktní artikulace na slohová období a jejich vývojové etapy zdůrazňuje autor časově podstatně delší vývojovou fázi, kterou označuje jako epochu, jejímž společným jmenovatelem je konceptuální systém.
Epocha víceméně odpovídá Francastelovu pojmu vizuální řád, kdy např. vizuální řád renesance chápe jako proces probíhající čtyři století od druhé čtvrtiny 15. století do 19. století. Studie je upravenou poslední podkapitolou 2. kapitoly OBECNÉ PRINCIPY ŘÁDU připravované odborné publikace Výtvarné umění a hudba.
Tektonika a struktura II/1.