Příspěvek se zabývá otázkou procesní použitelnosti záznamů ze sledování osob a věcí v jiné trestní věci (problematika tzv. prostorového odposlechu), respektive vztahem ustanovení § 158d odst. 2 a 3 tr. řádu vůči ustanovení § 158d odst. 10 tr. řádu. V článku jsou předloženy argumenty jak ve prospěch, tak i v neprospěch použitelnosti záznamů ze sledování osob a věcí v jiné trestní věci.
Problematika je zkoumána z pohledu doktrinálního (právně-teoretického), normativního a judiciálního. Mimořádná pozornost je věnována předevš ím rozhodovací praxi vrcholných soudů (obou vrchních soudů, Nejvyššího soudu ČR, Ústavního soudu ČR).
Autoři se domnívají, že by této otázce měla být věnována náležitá pozornost i v rámci probíhajících prací na novém trestním řádu.