Abstrakt
Sledování osob a věcí představuje v praxi běžně používaný prostředek operativně pátrací činnosti zaměřený na odhalování a objasňování trestné činnosti. Právní úprava umožňující využití tohoto institutu, kterým se zasahuje do práva na soukromí sledované osoby, by měla respektovat požadavky pro zásah do práva na soukromí ze strany veřejné moci stanovené.
Kapitola se zabývá hodnocením české právní úpravy sledování osob a věci z hlediska naplnění limitů pro legitimitu narušení soukromé sféry jednotlivce při využití institutu sledování osob a věcí dle § 158d trestního řádu. Kriticky se přitom staví zejména k povolovacímu režimu z hlediska absence rozhodnutí soudu o sledování v některých případech, ale i k sledování osoby ve vykonávacím stádiu trestního řízení, ke kterému dochází v praxi.