Abstrakt
Ladislav Klíma bývá mnohými interprety popisován jako jeden z nejoriginálnějších (nejen) českých spisovatelů a filosofů. Najdou se ale i četné kritické názory, které jeho dílo považují za nebezpečné, perverzní či neoriginální.
Nejvýznamnější kritikou, která problematizuje původnost Klímova myšlení, je studie Urse Heftricha, otištěná v knize Nietzsche v Čechách. Podle německého literárního vědce Klíma nepřináší nic nového, je pouhým epigonem Friedricha Nietzscheho, jeho karikaturou či "Zarathustrovou opicí".
Ačkoli je Heftrichův text podnětnou a erudovanou analýzou, která vnáší do české, mnohdy exaltované recepce Ladislava Klímy střízlivější pohled, trpí metodologickými nedostatky. Mým cílem však není s Heftrichem polemizovat.
Namísto otázky "co nám autor oproti svému předchůdci přinesl nového?" si položím otázku "co zdrojový autor znamenal pro autora ovlivněného?" Inspirací při tomto přístupu je mi zejména logika "úzkosti z ovlivnění", s kterou přichází ve stejnojmenné knize Harold Bloom. Ukáže se, že to, co Heftrich vnímal jako popud k negativnímu hodnocení Klímova díla, je jedním ze základních principů jakéhokoli literárního ovlivnění.
Pro Klímu byla originalita důležitým požadavkem, který splýval s požadavkem autentické existence. Považoval se za prvního skutečného filosofa, za "jedinečný fenomén".
Chtěl nejen vytvořit dílo, jaké nemělo v dějinách myšlení a literatury obdoby, ale osobitě a podle vlastních zákonů chtěl také žít. V tomto ohledu bylo pro něj ovlivnění německým filosofem palčivou záležitostí: "Dokud ještě obdivuju Nietzscheho, jsem červ.
Vyhnat si to už jednou ze střev -" Na Klímově souboji s Friedrichem Nietzschem se pokusím demonstrovat motivy a cíle jeho snahy o "sebepřekonání" a "sebeutváření", které jsou nutným předpokladem k dokonalému bytí - bytí Bohem.