Abstract
V té době ovlivněn Feuerbachem, který Hegelovu filosofii charakterizuje jako "myšlení přesahující to, co je jiné než ono", jako myšlení, které "si přivlastňuje to, co nepřísluší myšlení, nýbrž bytí", provádí "mladý Marx" podobnou kritiku, jíž nepretenduje na nic menšího než na vyrovnání se s dědictvím Hegelovy dialektiky, tj. takové ontologické události, která skutečnost uskutečňuje jako "Pojem", jako svéhybný proces, v němž se duchovno "pro sebe samo" stává skutečností v identitě aktu zvnějšnění a opětného soustředění či sjednocení v sobě samém, v pohybu svého nastávání, který Hegel samotný označí jako pohyb "sebekladení čili zprostředkování mezi přechodem sebe v jiné bytí a sebou samým". Nezatemňuje ovšem tato kritika pravou podstatu Hegelova pojetí ontologické události? Lze vůbec pochopit událost bytí jako "zápor sebe samého", oddělíme-li od sebe myšlení a bytí? Neztrácíme tím onen zcela klíčový moment skutečnosti, který tkví v tom, že "myšlené bytí" ve skutečnosti není nějaká - více či méně adekvátní - ontická představa (na způsob cogito-cogitatum), tj. pouhý obraz skutečného bytí v horizontu transcendence, nýbrž právě skutečné bytí, jediné možné bytí, podobně jako se Hegel nesnaží, jak nesmírně pronikavě upozorňuje Heidegger, nějak zvnějšku aplikovat dialektickou metodu na skutečnost, nýbrž pochopit skutečnost jako dialektickou?