Abstrakt
Roland Barthes je známý jako teoretik fotografie především díky Světlé komoře, své poslední a velmi osobní knize. Fotografií se ovšem zabýval už v šedesátých letech jako strukturalista a sémiolog.
V článcích Fotografická zpráva a Rétorika obrazu představuje teorii, která se zaměřuje na naturalizační rétoriku fotografie, na její schopnost učinit předávaný význam "přirozeným" a "nevinným". Barthes rozlišuje tři roviny fotografického sdělení.
První z nich je denotovaná zpráva, analogon reality, který poskytuje vědomí zde a tehdy. Fotografický obraz nevzniká překladem, jako kresba či malba, ale pouze redukcí.
Neexistuje zde tedy žádný kód, fotografie je zprávou bez kódu, paradigmatu. Navíc potvrzuje minulou existenci zobrazeného, muselo skutečně být před objektivem.
Denotovanou rovinu nelze sémiologickými pojmy příliš popsat, přesto je právě ona zásadní pro naturalizační apel fotografie. Dokáže "vyživovat" a činit přirozenými významy, které se přidružují ve vyšších vrstvách.
Druhou rovinu tvoří konotované významy. Barthes popisuje různé způsoby konotace a tím poskytuje analytické prostředky pro identifikaci přidružené ideologie.
Ideologie je chápána jako samostatné paradigma, které musí být aktualizováno konotací v syntagmatu jiných znaků. Fotografie díky své denotované rovině, která je naopak čirým syntagmatem, může působit jako "očistná lázeň nevinnosti", ve které se všechny konotované významy naturalizují a ztratí.
Třetí rovinou je pak přidružené jazykové sdělení, které fotografii a její konotované významy upevňuje a vede. Přistupuje k obrazu z pozice metajazyka a určuje náš způsob čtení.
Ideologické významy tak konkretizuje a projasňuje. Cílem mého příspěvku je představit Barthesovu ranou teorii fotografie jako možný analytický nástroj pro práci s fotografickými sděleními a identifikaci naturalizované ideologie v nich.
Její aktuálnost se pokusím předvést na konkrétní analýze příspěvků na sociálních sítích.