Abstract
Ze závěrů studií pocházejících od vědců z celého světa lze vyvodit jednoznačný závěr: Jsme svědky klimatické změny, která představuje ohrožení pro současné společenské uspořádání a činnost člověka se na ní významnou měrou podílí. Přes sílící a stále ucelenější varování odborníků jsou reakce společnosti na výzkumy o příčinách i následcích klimatické změny, o rizicích a katastrofických konsekvencích, které se mají odehrát v příštích dekádách, poměrně různorodé a rozpačité.
Vedle většinové části společnosti, která odpovídá lhostejností, apatií a nečinností, stojí další, méně početné, zato hlasité názorové proudy, které lze zjednodušeně rozdělit do dvou skupin. První z nich naslouchá vědeckým závěrům a v reakci na ně se aktivně snaží klimatické změně zamezit.
Druhá skupina se nachází na opačném konci názorového spektra a vytvořila druh jistého klimatického kontra-hnutí, jehož stoupenci klimatickou změnu popírají, zlehčují, hlásají, že se jedná o přirozený vývoj nebo tvrdí, že prostřednictvím technologií nalezneme způsob, jak klimatickou krizi vyřešit. Tento příspěvek bude věnován poslednímu jmenovanému názorovému proudu klimaskeptiků a primárně bude zaměřen na funkci narativu a ideologie v rámci klimatické krize, jež je dle mnoha autorů (Hoggan, 2009, 2018; Almiron a Xifra, 2020; Oreskes, 2005; Latour, 2017 a 2020) možné považovat za jednu z hlavních příčin klimatické změny.
Když James Hoggan v knize Climate Cover-Up popisoval počátky klimaskepse, upozornil na moment, který je pro pochopení popisovaného problému naprosto zásadní. V druhé polovině minulého století, tedy v době, kdy vliv člověka na klima začal být rámován jako potencionální environmentální riziko, se vědeckým závěrům nestavěl nikdo na odpor.
Změny klimatu byly elitními složkami společnosti prezentovány jako fakta a společnost je jako fakta přijímala. Po několika letech se ovšem situace ve společnosti začala měnit.
Navzdory tomu, že mezi vědci panoval v otázce vlivu činnosti člověka na změnu klimatu stále větší souhlas (jak doložila například Naomi Oreskes, podle které se z počtu 928 článků zveřejněných mezi lety 1993 - 2003 na Web of Knowledge nevyskytl žádný, který by popřel podíl člověka na změně klimatu), v médiích se odehrával odlišný příběh. Jules a Max Boykoff zjistili, že více než polovina článků věnovaných změně klimatu z let 1994 - 2004 a publikovaných ve čtyřech prestižních amerických médiích nedávala prostor jen vědcům a odborníkům, ale také osobám bez relevantního odborného zázemí, kteří klimatickou změnu popírali.
A právě takové mediální výstupy začaly podrývat věrohodnost vědeckého konsenzu. Důvodem vzniku rozporuplných ideologií v otázce klimatické změny je skutečnost, že základní zdroj pro získávání informací o změnách klimatu představuje věda a její výsledky.
Dle Rodriga-Alsiny (2020) se tudíž v oblasti klimatické změny nacházíme ve světě reprezentace a komunikace - tedy c prostředí, kde ideologie hrají nezanedbatelnou funkci. Namísto toho, aby po propojení vědy a politiky sloužily vědecké výzkumy jako základ pro politická rozhodování, staly se hlavním terčem klimatických popíračů.
Vědecké studie ztratily na důvěryhodnosti a na jejich místo nastoupila klimaskeptická rétorika, která postrádá logickou a racionální argumentaci, zato disponuje emotivními příběhy a falaciemi. Klimatická krize je ukázkou toho, že samotná fakta bez opory v kultuře, veřejném životě, institucích a důvěryhodných médiích nestačí k tomu, aby jim lidé uvěřili a začali podle nich jednat.
Funkce ideologie a narativu je v otázce klimatické změny klíčová a zasluhuje si pozornost.