V koncepci moderní bioetiky hraje pojem autonomie dominantní úlohu. Současný bioetický diskurs v řadě případů tento principiální přístup glorifikuje a zdá se, jako by jeho úlohu v morálním jednání v aplikované formě bioetiky považoval za samospasitelnou.
Tento článek se do jisté míry snaží relativizovat dominanci principu autonomie zejména v medicínské etice, byť jeho nezbytnost nepopírá. Poukazuje však na jednotlivé zvláštní praktické aspekty, které respekt k principu autonomie, zejména ve vztahu lékař - pacient, mohou negativním způsobem ovlivnit nebo jej zcela znegovat.
Jako základní protiklad k teoriím, které staví svou prioritu na axiomu respektu k autonomii, pak autor stati představuje paternalistické a neopaternalistické koncepty v bioetice, které své ospravedlnění nalézají zejména v principu beneficence. Argumentace v tomto článku nutně vyžaduje nastínění základních významových linií paternalismu i autonomie.
Z tohoto důvodu je stať zaměřena zejména na modely vztahů mezi lékařem a pacientem, tj. na medicínskou etiku v užším smyslu.