Abstrakt
Právní pluralismus není novým fenoménem; odkazováno v této souvislosti bývá například na středověký partikularismus, Ehrlichovu analýzu živého práva v Bukovině na počátku 20. století a konečně z období posledních desetiletí existuje řada prací popisujících pluralitu právních řádů se samostatnými zdroji normativity, eventuálně i právo, které je nezávislé na státu anebo mezinárodním společenství. Přes tvrzené podobnosti se však historické a současné koncepce právního pluralismu v mnohém liší.
Právní pluralismus bývá v současnosti mnohými označován za zdroj nejistoty pro adresáty práva, plurality pramenů a tím i fragmentace práva, potažmo oslabování autority práva jednotlivých států. V příspěvku se pokusím argumentovat, že přes dílčí výjimky vedou celkově strukturální proměny současného práva spíše k normativní otevřenosti a propojování právních řádů, mezinárodní právo či autonomní normotvorba neústí v zánik států ani v jejich dramatické oslabování.
Institucionální pluralismus vede v delší časovém horizontu častěji k dialogu než k otevřenému konfliktu. Právní pluralismus může, možná paradoxně, působit i jako prostředek stabilizace, například tím, že konfrontuje měnící se právo států čelících novým výzvám s tradičnějšími koncepcemi liberálních demokracií, jež vznikly z poválečného uspořádání.
Příspěvek tedy ústí ve zpochybnění pohledu kritizujícího pluralismus jako nihilistickou koncepci rozrušující tradiční vnímání práva a zdůrazňuje naopak integrační potenciál pluralistického pojetí práva.