Abstrakt
Článek provádí základní analýzu ústavněprávních prostředků mimořádného vládnutí u nás; dominantní pozornost je věnována proměnám, k jakým v této oblasti v uplynulých dekádách došlo, zejména v souvislosti s přijetím a interpretací ústavního zákona o bezpečnosti ČR. Zakotvení mimořádných právních stavů tímto ústavním zákonem však vykazuje několik závažných nedostatků, jakými jsou např. nesnáze při výkladu důvodů pro vyhlášení nouzového stavu či faktická nemožnost vyhlášení stavu ohrožení státu.
Závěr příspěvek věnuje poukázáním na možné cesty, kterými by mohly být v budoucnu řešeny události, které představují zásadní ohrožení pro bezpečnost státu, a to za situace, kdy nebude možné vyhlásit stav ohrožení státu (nebo válečný stav) a zároveň nedojde k ústavní novele. Ústavní teorie totiž zde nabízí některé jiné modely řešení; pro jejich rozmanitost se příspěvek omezuje na příklady některých právních modelů průběžné (interim) povahy (změna výkladu nouzového stavu, přijímání ad hoc právních předpisů za použití stavu legislativní nouze, doktrína inherentních pravomocí). Nejen tyto, nýbrž i ostatní modely řešení mimořádných situací ovšem mohou skýtat různá nebezpečí pro charakter českého ústavního režimu