Abstrakt
Aby se stala v plném smyslu člověkem, potřebuje lidská bytost setkávat se ve výchově s tím, že se k ní ostatní chovají s elementární dávkou úcty. Stejně tak se člověkem v plném kulturním smyslu nemůže stát nikdo, kdo by se od útlého věku nestýkal se žádnými lidmi, a tedy nebyl vystaven sociálním interakcím. "Úcta" se může na první pohled jevit jako kategorie jiného řádu než "interakce".
Cílem této kapitoly je ukázat, jak blízko ve skutečnosti k sobě mají oba rozměry lidské bytosti a jak nezbytné je, aby se při výchově a vzdělávání vzájemně posilovaly, což se žel v praxi mnohdy neděje. Teprve jejich harmonickou součinností ctíme důstojnost člověka. Úcta mezi interaktanty, kteří se účastní výchovy, je přitom nahlížena nejen jako cosi, co se odehrává mezi jedinci, nýbrž také jako to, co má poměrně významnou společenskou a kulturní komponentu, která se s výchovou v prostředí úcty může buď dostávat do konfliktu, nebo ji naopak může podporovat.
Kapitola proto uvádí komparativní příklady interakcí, které se odehrávají v českém i zahraničním kulturním prostředí a které ilustrují její hlavní teze.