Abstrakt
Monografie je osmá knihou ze série School Education Abroad (od roku 2008 vydává Karolinum). Knihy v sérii systematicky popisují vybrané vzdělávací systémy a analyzují hlavní problémy a výzvy, kterým tyto systémy čelí.
Rovněž implicitně (a někdy explicitně) porovnávají tyto problémy a výzvy s těmi, kterým čelí české vzdělávání. Charakteristickým rysem každé knihy je kombinace etických a emických hledisek: čeští autoři píší z pozice kulturních "outsiderů", zatímco zahraniční autoři, kteří jsou vždy součástí autorského týmu, poskytují "zasvěcený" pohled na analyzovanou problematiku.
Výjimkou není ani současná kniha Školní vzdělávání v Číně. Číně se v české veřejné debatě dostalo významné pozornosti v souvislosti s různými oblastmi a otázkami souvisejícími s (geo-) politikou, veřejným zdravím nebo lidskými právy, ale její systém a praxe vzděláv ání byly v médiích diskutovány v mnohem menší míře. Kniha si klade za cíl komplexně představit největší (a podle vybraných ukazatelů také vysoce výkonný) vzdělávací systém odborníkům i veřejnosti v České republice.
Kniha poskytuje strukturované informace o kulturním, geografickém, historickém, ekonomickém a politickém kontextu Číny, hlavních principech a institucích čínské vzdělávací politiky, historii vzdělávacího systému, struktuře a mechanismech přechodu mezi úrovněmi, soukromém školství, profesi ředitelů a učitelů, kurikulu, hodnocení a hodnocení žáků, učitelů, škol a vzdělávácího systému jako celku, o vzdělávání menšin a výuce cizích jazyků. Tím se zachovává stejná struktura jako u předchozích monografií v sérii.
Za účelem dosažení tohoto cíle autoři kriticky přečetli, analyzovali více než 350 odlišných zdrojů informací o čínském vzdělávání včetně vědeckých monografií, článků v časopisech, evaluačních zpráv, oficiálních vládních dokumentů a statistik, zákonů nebo disertačních prací. Kromě existujících zdrojů dat autoři také shromáždili svá vlastní empirická data prostřednictvím osobních rozhovorů s různými stakeholdery (čínští odborníci na vzdělávání na univerzitách, ředitelé, zástupci ředitelů, učitelé, studenti, rodiče) a prostřednictvím přímých pozorování na školách v Šanghaji.
Kontext Číny je zcela odlišný od kontextu České republiky; je tedy také velmi obtížné adekvátně porovnat obě země a jejich vzdělávací systémy. Z hlediska velikosti je čínská populace (1,4 miliardy) téměř 140krát větší než česká; počet žáků základních a středních škol (přibližně 180 milionů) je asi 133krát vyšší než v České republice a počet učitelů základních a středních škol (přibližně 11 milionů) 95krát větší. Řízení tak obrovského vzdělávacího systému je obtížný úkol a ústřední vláda (respektive ministerstvo školství Čínské lidové republiky), která je na vrcholu hierarchie, deleguje významnou část povinností a odpovědností na nižší správní úroveň.
Přidělování finančních zdrojů je částečně centrální, částečně místní a vzdělávání v některých méně rozvinutých (venkovských) oblastech musí být dotováno dalšími prostředky. Ačkoli se Čína účastní rozsáhlých mezinárodních průzkumů OECD PISA a TALIS, vzorek se skládá pouze z několika provincií, takže výsledky nejsou reprezentativní pro celou pevninskou Čínu.
Na rozdíl od České republiky není čínský vzdělávací systém na nižší sekundární úrovni vnějškově diferencován. Přechody podléhají přijímacím zkouškám mezi nižším a vyšším sekundárním vzděláním (zkouška Zhongkao) a poté na terciární úrovni (zkouška gaokao).
Zejména druhý test je velmi důležitý pro budoucnost žáků a kvůli vysoké méře konkurence a omezeným místům na prestižních univerzitách žáci tvrdě pracují, aby uspěli. Tento imperativ je zakotven v kultuře, vychází z filozofie konfucianismu, a klade velký důraz na učení, pracovitost a tvrdou práci a také zdůrazňuje význam učitelů.
Ačkoli některé sociologické průzkumy v České republice naznačují, že učitelská profese je v zemi ceněna, postavení, prestiž a vnímaná hodnota učitelů ve společnosti je výrazně nižší ve srovnání s čínskými učiteli, kteří prošli důkladnou přípravou a jsou povinni účastnit se soustavného dalšího profesního vzdělávání, aby mohli postoupit v kariérním žebříčku (kniha věnuje významnou pozornost tomuto aspektu učitelské profese, který v českém kontextu v současnosti chybí). V návaznosti na globální trendy, které obdobným způsobem ovlivnily také českou kurikulární reformu, byly školní osnovy v Číně modernizovány s ohledem na vývoj ve společnosti a enormní rozšíření objemu informací v jednadvacátém století s cílem zlepšit kompetence studentů a nahradit tradiční transmisivní způsoby výuky a učení.
Přestože od systémového provádění těchto reforem již uplynula značná doba, změny v jejich praktickém uplatňování stále zaostávají. Hodnocení a evaluace v čínském vzdělávacím systému se provádí na několika úrovních.
Hodnocení vzdělávacího systému provádí školní inspekce, jejíž úkoly a poslání jsou podobné úkolům České školní inspekce. Školy procházejí externím hodnocením místními inspektoráty, které jsou podřízeny těm regionálním. Vzdělávání etnických menšin v multietnické zemi, jako je Čína, představuje výzvu, které Česká republika nemusí čelit.
Zatímco v Číně se mluví desítkami jazyků a jejich dialekty, základním úředním jazykem je mandarinština (Putonghua), kterým se mluví ve školách. Angličtina je nejoblíbenějším cizím jazykem, který se Číňané učí, ale dovednosti hovořit anglicky jsou často omezené, což lze přičíst vysokému průměrnému počtu studentů ve třídě (na rozdíl od České republiky, kde je maximální počet studentů ve třídě během výuky cizích jazyků stanoven na 15, v Číně je to často 40 a více), vyučovací metody a erudice - respektive její nedostatečná úroveň - učitelů angličtiny.
Závěrem lze říci, že čínskému vzdělávacímu systému se během krátké doby podařilo úspěšně eliminovat negramotnost a studenti v některých regionech jsou v testech PISA na prvním místě ve světovém srovnání. Na druhé straně je stále třeba řešit mnoho výzev - například nerovnováhu ve vývoji vzdělávání v celé zemi, vysokou zátěž žáků a potřebu zlepšit schopnosti seberegulace učení žáků a studium s využitím ICT.