V současné době je stále více diskutován stav našeho zdravotnictví. Na jedné straně je považováno za nejvyspělejší systém na světě, na druhé straně je českému zdravotnictví často vytýkáno, že jevíce uplatňován medicínský pohled a psychosociální aspekty jsou opomíjeny.
Sociální kompetence jsou u lékaře očekávány, ale stále se nevěnuje dostatek pozornosti jejich definování, rozvíjení a vytváření podmínek pro jejich uplatňování. Je třeba uskutečnit proměnu kurikula sociálně-psychologické přípravy lékařů v pregraduální i postgraduální úrovni.
Celoživotní vzdělávání zde hraje významnou roli, protože teprve v každodenní praxi se lékaři mohou dostat do kontaktu s pacienty a rozvíjet svoje sociální kompetence. Výzkum je zacílen na gynekologickou a porodnickou specializaci, kde je potřeba sociálně-psychologického přístupu vnímána jako jedna z nejdůležitějších.
Hlavními metodami jsou tři ohniskové skupiny se šesti lékaři a devět polostandardizovaných rozhovorů s rodičkami. Získaná data byla zpracována metodou kódování a vytváření trsů.
Výsledky naznačují, že mezi lékaři a pacienty existuje určitá shoda ohledně kategorií sociálně kompetentního chování vůči pacientkám. Rozdíly jsou však ve vnímané důležitosti - lékaři považují za významné sociální kompetence kompetence intrapersonální, zatímco rodičky kompetence interpersonální a komunikační.
Tyto výsledky jsou diskutovány s ohledem na důsledky pro budoucí výzkumintervencí v oblasti sociálních kompetencí lékařů v rámci formálního a informálního vzdělávání. Poznatky vycházející přímo z vnímání lékařů a pacientů považujeme za cenné, protože poskytují dalšípohled na to, co je důležité zahrnout do intervencí v oblasti získávání sociálních kompetencí.