Abstrakt
Důvěra v člověka (či obecně důvěra ve svět) nemá své pevné místo ani v dogmatice, ani v teologické etice. Přestože v mezilidských vztazích hraje zásadní roli, teologicky je "bezdomovcem".
Reformace nově zdůraznila víru v Boha jakožto osobní důvěru a toto rozpoznání později potvrdila také analýza příslušných výrazů v Bibli, avšak důvěra vůči člověku bývá v teologii traktována spíš okrajově, nahodile a nesystematicky. Rozpor mezi důležitou úlohou důvěry v lidském životě a její absencí v kánonu teologických témat signalizuje jistý deficit teologie v reflexi každodenní lidské zkušenosti ve světle křesťanské víry.
Současná krize důvěry volá po teologickém zpracování. Je důvěra v člověka vůbec něco žádoucího? Není dnes naopak "na pořadu dne" zvýšená ostražitost? Důvěra ve svět nevychází z inherentní důvěryhodnosti člověka.
Vyplývá z víry, že jsme navzdory hříchu nevypadli z Božích rukou a že Kristus zvítězil nad mocnostmi zla. V Bibli je důvěra ambivalentním pojmem.
Na jedné straně bibličtí pisatelé varují před spoléháním na člověka a jeho schopnosti a Boha pokládají za toho jediného důvěryhodného. Na druhé straně Ježíš zve k lásce a odpuštění, k němuž jistě patří také obnova důvěry, ujišťuje o Boží dobrotě nesoucí svět a zdůvodňuje důvěru v něj.
Ve světě porušeném lidským hříchem nelze hlásat bezmeznou důvěru, ale je možné a nutné ji trpělivě budovat. Článek zůstává spíš náčrtem komplexní problematiky, která by vyžadovala podrobnější pojednání.