Abstrakt
Vývoj náboženství v zemích české koruny je od vystoupení Jana Husa specifický a v mnoha ohledech je nesrovnatelný se státními formacemi, které přijaly reformaci v 16. století. Je zdůrazněno, že od samého začátku byla náboženská situace v zemi určována především českými státy.
Díky tomuto specifickému přístupu mohla realitní monarchie dosáhnout nebývalého rozvoje. Stavovské strany byly považovány za politický faktor as protireformací přišel tvrdý absolutismus.
Protestanti v zahraničí nemohli nic dělat, poskytovali maximální útočiště českým exulantům, jichž bylo mnoho. Mnoho jich se stalo reformovanými nebo luterány.
Křesťanství, které bylo kdysi jednotou v mnohosti, se zpočátku příliš lpělo na individualitách denominacích a nehledalo společnou cestu. Náboženský vývoj v Čechách v 15., 16. a na počátku 17. století ukázal, že je možná společná cesta.
Těžké sociální okolnosti znemožnily další rozvoj tohoto modelu, zastoupeného Veličenstvem Rudolfem 11 a Českou konfesí. Dvě velké protestantské denominace - luteranismus a kalvínismus - se poprvé vydaly na cestu hledání společného náboženství na konci 18. století a později celého ekumenického hnutí.
Politický vývoj, Centrální Evropa byla bouřlivá, ale stejně tak i vývoj náboženství, které často - jak je patrné z příkladu českého povstání - ovlivňovalo politické události, zbývá říci, že není vždy úspěšné.