Abstrakt
Stárnutí lze definovat jako progresivní, ireverzibilní ztrátu vitality a stoupající mortalitu nevyhnutelně přicházejícím s věkem. Jde o stochastický proces, nikoliv program.
Biochemická podstata stárnutí spočívá v nemožnosti zabránit nahromadění náhodných chyb v důležitých biomolekulách, tj. v DNA a v bílkovinách. Svou roli v komplikovaném procesu stárnutí hrají reaktivní formy kyslíku, mitochondriální dysfunkce, reaktivní karbonyly, poškození genomové DNA včetně telomer, epigenetické alterace, buněčná senescence a selhání proteostázy.
I když všechny tkáně lidského těla stárnou, biologické limity údržby a oprav nejvíce dopadají na buňky, které se nedělí. Jelikož klíčové orgány lidského organismu, mozek, srdce a kosterní sval jsou založeny na postmitotických buňkách, lidská bytost ve svém biologickém těle nesmrtelnosti nikdy dosáhnout nemůže.
V rámci svých biologických limitů jsou organismy vybaveny důležitými adaptabilními mechanismy tělesné údržby a oprav, jako je stresem stimulovaná buněčná odolnost vůči stresu (hormeze), autofagie či reakce na poškození DNA. Vhled do těchto mechanismů poskytuje vysvětlení pro příznivé působení faktorů životního stylu, jako je kalorická restrikce a fyzická aktivita, a do budoucna může přinést i léky schopné stárnutí zpomalit.