Současná kolektivně sdílená paměť židovské menšiny v českých zemích, která ovlivňuje společenské vztahy po tzv. Sametové revoluci, pracuje se dvěma silnými příběhy: s osudem Židů během druhé světové války a s ateizací společnosti po únorovém převratu, která mimořádně poznamenala i židovskou komunitu.
Ortodoxní Židé dokonce užívají pro toto období obrat "komunistický holocaust". Problémem, který studie řeší, je obsah a dnešní využití příběhu o kontrole a represích státní moci vůči židovskému náboženskému společenství po únorovém převratu (1948).
Tato analýza, jíž předchází výčet východisek židovské menšiny v českých zemích po skončení druhé světové války, je rozložena do několika základních historických období: let 1948-1956 (počátek destalinizace), "zlatých šedesátých" let a do tzv. normalizace (1969-1989), která destrukci židovské náboženské krajiny takřka dokončila. Reprezentace více jak čtyřiceti let po únorovém převratu se po roce 1989 právem stala prostředkem legitimizace menšinových zájmů a nároků