Abstrakt
Práce pojednává o deliktní odpovědnosti člena statutárního orgánu za újmu, kterou způsobil třetím (vně obchodní korporace stojícím) osobám při plnění úkolů pro obchodní korporaci podle obecných ustanovení o závazcích z deliktů. Práce se členění do úvodu, čtyř kapitol a závěru.
V první kapitole autor představuje východiska, na kterých své uvažování o vnější deliktní odpovědnosti člena statutárního staví. V kapitole druhé se autor věnuje civilní odpovědnosti člena statutárního orgánu za jeho deliktní konání.
Autor v ní dospívá k závěru, že člen statutárního orgánu je povinen nahradit poškozené osobě újmu způsobenou jeho deliktním konáním, kterého se dopustil při plnění úkolů pro obchodní korporaci. Okolnost, že se člen statutárního orgánu dopustil deliktního konání při plnění svých úkolů, nemá na jeho osobní deliktní odpovědnost vůči poškozené osobě vliv a odůvodňuje pouze přičtení jeho deliktního jednání právnické osobě, která odpovídá poškozené osobě za újmu spolu s členem statutárního orgánu.
Autor ve druhé kapitole především argumentuje, že na deliktní konání člena statutárn ího orgánu nelze uplatnit principy známé z právního zastoupení a na jejich základě přičíst právní následky deliktního konání výlučně obchodní korporaci. Ve třetí kapitole se autor věnuje deliktní odpovědnosti člena statutárního orgánu za újmu způsobenou opomenutím splnit obecnou zakročovací povinnost dle § 2901 OZ.
Autor v úvodu třetí kapitoly vysvětluje, že povinnost zakročit na ochranu absolutního práva ohroženého provozem závodu obchodní korporace stíhá vždy obchodní korporaci, neboť je to ona, která "kontroluje" nebezpečnou situaci. Zakročovací povinnosti vzniká členu statutárního orgánu pouze tehdy, pokud sám nebezpečnou situaci vytvoří, zakročovací povinnost je na něj delegována nebo je-li si vědom hrozící újmy, proti níž může snadno zakročit.
Autor v kapitole především obhajuje závěr, že přijetím funkce jsou na člena statutárního orgánu delegovány zakročovací povinnosti proti nebezpečí, které obchodní korporace "kontroluje" ve smyslu § 2901 OZ. Konkrétní obsah zakročovacích povinností, kterých se člen statutárního orgánu ujímá bezprostředně přijetím funkce, závisí na míře a způsobu dosavadní vertikální a horizontální delegace úkolů v obchodní korporaci.
Není-li příslušná zakročovací povinnost ve chvíli, kdy se člen statutárního orgánu ujímá funkce, horizontálně či vertikálně delegována na jinou osobu, musí člen statutárního orgánu zakročit proti všem nebezpečným situacím, které obchodní korporace "kontroluje", a to osobním splněním nebo delegováním zakročovací povinnosti na další osobu. Autor ve třetí kapitole dospívá k závěru, že nedošlo-li v rámci obchodní korporace k delegaci zakročovací povinnosti a v důsledku nesplnění zakročovací povinnosti bylo zasaženo do absolutních práv třetí osoby, je člen statutárního orgánu, jako nejvýše postavená osoba, v jejíž gesci splnění zakročovací povinnosti bylo, spolu s obchodní korporací odpovědný za zaviněné opomenutí splnit zakročovací povinnost.
Ve čtvrté kapitole autor analyzuje, zda člen statutárního orgánu odpovídá spolu s obchodní korporací třetí osobě za porušení povinnosti, jejímž originárním adresátem je obchodní korporace a která je na člena statutárního orgánu projektována ustanovením soukromého nebo veřejného práva. V úvodu kapitoly autor zdůrazňuje, že právní řád neobsahuje pravidlo, které by zrcadlově k § 167 OZ činilo člena SO deliktně odpovědného za protiprávní činy spáchané obchodní korporací.
Nalezneme v něm však ustanovení, která činí osoby jednající za obchodní korporaci odpovědné za porušení dílčích povinností, jejichž originárním adresátem je korporace. Autor se takto zaměřuje především na ustanovení § 114 odst. 2 TrZ.
Argumentuje, že je-li na člena statutárního orgánu ustanovením veřejného práva projektována povinnost, jejímž sám není originárním adresátem, musí být posuzováno, zda příslušná norma chování originárně adresovaná obchodní korporaci i veřejnoprávní ustanovení, které činí člena statutárního orgánu odpovědného za porušení povinnosti touto normou uložené, vykazují znaky ochranných norem ve smyslu § 2910 OZ věty druhé. Musí proto být zkoumáno, zda poškozený má být chráněn nejen před škodním jednáním originárního adresáta normy chování, ale také před jeho neschopností nahradit škodu způsobenou protiprávním jednáním.