Abstrakt
K problémům komplikujícím v letech 1969-1989 vztahy Československa s Jugoslávií patřil přístup Husákova vedení k makedonské otázce. Normalizační špičky se ve vztahu k tomuto problému snažily manévrovat.
Především se pokoušely Sofii i Bělehrad přesvědčit o tom, že jde o záležitost, která se výlučně týká bulharsko-jugoslávských vztahů. Praha se zavazovala závěry, na kterých se obě země dohodnou, akceptovat. Živkovovo a Titovo vedení v této souvislosti nabádalo ke vstřícnosti, toleranci a velkorysosti.
Oba státy však toto stanovisko ignorovaly, s kolísající intenzitou se snažily pražské vedení přesvědčit, aby se identifikovalo s jeho stanoviskem. Postupem doby Husákova skupina více vycházela vstříc tlaku přicházejícímu z Bělehradu.
V roce 1973 se tak uskutečnil, na nátlak Bulharska odkládaný, festival makedonské kultury, o pět let později byl na Filozofické fakultě UK V Praze zřízen makedonský lektorát, v 80. letech československé vedení na jugoslávský nátlak opakovaně cenzurovalo bulharské filmy a televizní seriály, v nichž byly historické události v Makedonii vylíčeny podle bulharského dějinného narativu. Postupnou změnuv přístupu Husákova vedení ke sporu o výklad makedonského problému zčásti ovlivnila přesvědčivost jugoslávské argumentace a osobní zkušenost funkcionářů KSČ a československých diplomatů s pobyty v Makedonii.
Přispěla k ní postupně narůstající preference vztahů s Bělehradem, která zastiňovala potřebu rozvíjet kontakty s režimem Todora Živkova. Přátelské atmosféra ve vztazích s Jugoslávií otvírala další prostor pro hospodářskou spolupráci a zároveň specifickým způsobem posilovala nízkou legitimitu Husákova vedení jak v mezinárodní politice, tak především před vlastní veřejností.