Text se zamýšlí nad místem lásky ve školní edukaci. Vychází z toho, že tradiční přístup školní edukace usilující o předání neosobní, hodnotově neutrální struktury vzdělávacích obsahů v podstatě vytěsnil klíčovou existenciální zkušenost - prožitek lásky.
Text kritizuje jednostranně vztahové chápání lásky ve vybraných psychosociálních teoriích, upozorňuje na význam existencialistické pedagogiky pro obnovení zájmu o hodnotové a prožitkové motivy ve výchově a snaží se demonstrovat důvody, proč je motiv lásky zásadní pro humanistické pojetí edukace.