Studie se zabývá obnovením zahraničních styků jednotlivých sportovních svazů po roce 1945, které bezpodmínečně ovlivňovalo pořádání mezinárodních sportovních utkání, ale i samotné výjezdní možnosti našich sportovců v době, kdy cestovat za hranice bylo možno za velmi přísných podmínek, které nesplňovalo mnoho občanů. Sportovci se tak dostávali na roveň státní reprezentace a museli splňovat předpoklady, které je jistým způsobem privilegovaly.
Měli tak přístup k informacím a získávali rozhled, který se běžnému občanu nedostával. Příspěvek sleduje různost zájezdů směřujících do tzv. spřátelených zemí a do zemí západních - od množství finančních prostředků vynaložených na zahraniční reprezentaci po způsob přijetí hostitelskou zemí.
Studie se zaměřuje především na volejbalové reprezentanty, kteří v padesátých a šedesátých letech zažívali zlatou éru a byli považování za sportovní elitu, která volejbal propagovala ve světě. Veškeré zahraniční postřehy pak sportovci zhodnocovali a následně zprostředkovávali spoluobčanům v rámci besed či osobních setkání.
Někteří reprezentanti byli po skončení aktivní kariéry vyzváni zahraničními organizacemi k dalšímu angažmá. I to však bylo řízeno a regulováno Československým svazem tělesné výchovy a sportu.
Na základě osudů vybraných sportovců, které se mísí s pramennými doklady, deníkovými záznamy a s orální historií, lze zmapovat jejich reflexi zahraničí či jinakosti.