Abstrakt
Jan Čumpelík v dějinách českého umění slouží jako časem vyprázdněný, až tragikomický symbol kultury pozdní stalinské éry. Jeho malířská tvorba esenciálním způsobem představuje kánon socialistického realismu autoritativně prosazovaný jako vrchol progresivity a zároveň i jeho místní genezi.
Dogma formálních a obsahových pravidel, vázaných na ideologické normy, tu v podstatě využilo retardační měšťácké formy realismů první republiky na úkor přirozené kontinuity moderního umění. Outsidery etablovalo na autority, z autorit se stali outsideři, protože ti, kteří tlaku nepodlehli, riskovali vyloučení z veřejného prostoru a existenci na okraji společnosti. Čumpelíkova tvorba i její uchopení dobovou výtvarnou kritikou jsou symptomatickou ukázkou procesu, v němž kultura ztrácí svoje humanistické poslání a stává se jedním z nástrojů totalitní moci.
Procesu, který v Československu započal koncem 40. let a více či méně zřetelně pokračoval až do konce normalizace.