Souběžnost protikladů. Maréesova obrazová mytologie a její interpreti Wölfflin, Rintelen a Worringer
Abstrakt
Na první pohled (zdánlivě) paradoxní vztah archaičnosti a modernosti patří k signaturám moderny již od pokusů o estetiku „nové mytologie“ v romantismu. V příspěvku půjde o hermeneutiku konfrontace archaického a moderního, uměleckého a estetického statutu mýtu v moderně, tradice a inovace na konkrétním příkladu: na interpretaci „elementárního projevu bytí“ v díle Hanse von Maréese (1837-1887) z pera historika umění Friedricha Rintelena (1881-1926).
Rintelen, náležející jako Hans Jantzen nebo Wilhelm Worringer ke generaci expresionistů, vzbudil v uměnovědě své doby velkou pozornost monografií Giotto und die Giottoapokryphen (1912), kterou se rázem stal jednou z nejrenomovanějších osobností oboru. V roce 1914, ve svých třiatřiceti letech, převzal jako nástupce Heinricha Wölfflina a jako dědic katedry Jacoba Burckhardta prominentní profesuru dějin umění na univerzitě v Basileji, kde se 1925 stal také ředitelem Muzea umění (Kunstmuseum Basel).
Kniha o Giottovi by – slovy Rintelenova žáka Theodora Hetzera – nemohla vzniknout, kdyby Rintelen „nestál uprostřed moderního umění“. Tato souběžnost protikladů je umělecko-estetickým principem Rintelenova nazírání a chápání umění a uměleckého tvoření, jež nachází svůj pregnantní výraz právě v jeho pojednání z roku 1909 o díle Hanse von Maréese, který hledal rovnováhu mezi základními myšlenkami antiky a moderností, a který si vytvořil svůj osobitý (moderní) mýtus „trhačů pomerančů“ jako obrazovou metaforu opravdového umělce.
Nakonec spojuje Maréese a Rintelena také osudová láska k Itálii, kde oba našli také místo svého posledního odpočinku.