Text se zabývá vývojem vztahu obou etnik k habsburské monarchii. Sleduje celý proces od raného novověku, kdy jazyk ještě nepředstavoval nástroj vnitř-ního členění společnosti.
Moderní nacionalismus na přelomu 18. a 19. století podnítil české obrozenecké snahy a současně i snahu Němců o spojení celého prostoru historické římskoněmecké říše do jediného nacionálně defi nova-ného státu. Rok 1848 přinesl roztržku mezi oběma národnostmi.
František Palacký v Psaní do Frankfurtu zdůraznil, že Češi nejsou Němci a nespatřují svou budoucnost v německém národním státu. Text je zároveň obhajobou Rakouského císařství.
Rakouskou orientaci sledovala česká politika přes různé výkyvy až do konce 19. století. Konečný zlom přinesla první světová válka: v jejím průběhu se jasně posiloval vnitřní "německý" charakter Předli-tavska a monarchie se dostala do postavení pouhého přívěsku Německé říše.
V takovém státě už slovanské národy, mezi nimi také Češi, svou budoucnost spatřovat nemohli.