Abstrakt
Mezi nejpopulárnější lotyšské lexémy pro ducha či duši patří dvēsele, gars a veļi. Při hledání specifičtější povahy každého z nich a s povědomím o jejich mytologickém rozměru jsou tyto mytologémy analyzovány v rámci lotyšských pohřebních písní, zároveň ovšem i s přihlédnutím k etymologickému a frazeologickému pozadí.
Ukazuje se, že lexém gars se v takto zadaném tematickém cyklu lidových písní nevyskytuje, resp. ne ve významu nehmotné součásti člověka. Široké užití v kontextu křesťanství v obecném jazyce stejně jako kořeny tohoto lexému odkazující k páře nebo oparu mohou mást při jeho rozlišení od dvēsele. Tento druhý zmíněný pojem, jenž se dochoval v raných lotyšských písemných zdrojích a který je v definovaném ústředním materiálu populární, představuje často zastřešující termín pro duši.
Disponuje ovšem i vlastní funkcí. V pohřebních písních se nachází obvykle v blízkosti křesťanských symbolů, ne však bez výjimky.
Etymologie tohoto slova odkazuje k blízkosti k dechu, dýchání, a frazeologie upozorňuje na spojitost s čímsi jako životní silou. Zdá se tedy, že může být dvēsele chápána jako substance, která tělo po smrti opouští a přesunuje se do jiného prostoru, kterým podle výroků v pohřebních písních obývá nejčastěji Bůh Dievs.
Poslední ze zkoumaných lexémů, veļi, se v cyklu pohřebních písní objevuje obvykle v plurálu genitivu. Ohromující koncentrace v definovaném materiálu se ukazuje při srovnání s pouze marginálním využití v celém jazykovém korpusu.
Na rozdíl od dvēsele nastupují formy odvozené od veļi cestu směrem k hrobu (zemi), kde tvoří Matka veļů a děti veļů společenství připomínající širokou rodinu.