Abstract
Postoje k tradičnímu propojení femininity a jídla se v rámci různých feministických diskurzů velmi liší. Polská literární vědkyně Urszula Śmietana (2002) píše dokonce o antitetičnosti argumentů týkajících se kulinářského kódu ve feministickém diskurzu a všímá si jejích projevů v beletrii a filmu: na jednu stranu dává narativy, které se soustředí na patologickou povahu vztahu žen k jídlu, tedy mimo jiné na poruchy příjmu potravy, v nichž je topos kuchyně součástí utlačujícího patriarchálního systému.
Oproti nim stojí afirmativní narativy, které se snaží zapojit téma přípravy a konzumace jídla do širšího projektu ženského umění či ženské existence a usilují o pozitivní valorizaci tradiční živitelské role ženy v rámci feministického diskurzu. Ty se však podle Elspeth Probyn mnohokrát zakládají na zkratkovité analogii mezi kojením (které se stává synekdochou mateřství) a idylickou představou péče (Prosbyn 2000) a mohou tak sklouznout k nežádoucímu druhu esencialismu.
O těchto dvou krajnostech - patologie vs. afirmace - jsem nucená přemýšlet i v rámci svého dizertačního projektu. V textech, kterými se v něm zabývám, se totiž výrazně projevují různé druhy "patologického" postoje k jídlu: jeho odmítání, zvracení, strach z jídla, strach z přibrání na váze či konzumace jen přesně vymezených druhů potravin.
Pouze jedná próza, kterou ve své práci analyzuji, je afirmací tělesnosti a vypravěčka má v ní pozitivní vztah především k jídlu a k sexualitě. Pokládám si tedy otázku, jestli je možné najít určité trhliny v oné viktimizaci či afirmaci.
Není hodnocení "viktimizující" či "afirmativní" příliš zjednodušující? Nenajdeme určitou afirmaci v tom, co zdánlivě viktimizující či "patologické" a "patologii" v afirmaci?