Příspěvek je věnován jednomu z hlavních problémů při přípravě raně novověkých jazykově českých edic, a to otázce transkripce či transliterace. Současně přináší pohled na vydávání raně novověkých pramenů v sousedních zemích, především v Německu a v Polsku.
Upozorňuje na roztříštěnost závazných norem pro vydávání písemných pramenů, kdy ačkoli se v souvislosti s institucionalizací ediční práce situace postupně mění k lepšímu, o jednotných obecně platných edičních zásadách není možné hovořit.