Text je zaměřen na různé strategie, které se uplatňují ve znacích českého znakového jazyka užívaných pro označování vnějších částí lidského těla. Části těla, které jsou součástí znakovacího prostoru (horní polovina těla zhruba do úrovně boků) jsou nejčastěji označovány prostřednictvím přímé deixe. Ta však podléhá určitým pravidlům: pro označení menších částí těla (oko, nos) je zpravidla využíván natažený či pokrčený ukazováček, pro větší části (břicho, hruď) pak plochá ruka s nataženými prsty.
Ruka, nejčastěji opakovaným pohybem, kontaktuje příslušnou partii. Znaky pro části těla mimo znakovací prostor (dolní polovina těla) využívají nejčastěji strategii mapování - ruka reprezentuje nohu (pata, holeň), specifikátory tvaru a velikosti (lýtko, zadek) či lexikalizované znaky artikulované v neutrálním prostoru (pohlaví, koleno).
Nedílnou součástí znaků jsou ve většině případů mluvní komponenty vycházející z češtiny. Většina znaků pro části těla tedy využívá přímou referenci a je deiktická, avšak nikoliv identická s indexikálním gestickým ukazováním.