Abstrakt
Jedním z významných císařských vojevůdců, kteří se v době třicetileté války usadili v Čechách a nabyli zde deskových statků, byl generál Jan Ludvík Hektor hrabě Isolano. Ten se stal nejprve leníkem frýdlantského vévody Albrechta z Valdštejna, když v letech 1627-1628 zakoupil statky Zásadka a Chocnějovice, po Valdštejnově likvidaci pak obdržel od císaře Ferdinanda II. v roce 1636 darem ještě někdejší frýdlantský komorní statek Český Dub.
Po generálově smrti se ovšem osudy těchto dvou majetkových komplexů opět rozešly. Českodubské panství po něm zdědily jeho dcery a posléze přešlo jeho vlastnictví na vídeňský klášter augustiniánek sv. Jakuba, kde mladší z nich žila jako řeholnice (nebyla ovšem abatyší, jak se v literatuře často uvádí).
Zásadka s Chocnějovicemi se naproti tomu dostaly do rukou titulárního tripoliského biskupa Pavla z Aldringen, který je posléze postoupil své sestře Anně a jejímu manželovi, Jeronýmovi Clarymu, od nichž pocházel hraběcí a později knížecí rod Clary-Aldringenů. Dosavadní historiografie nezodpověděla jasně otázku, proč se Český Dub a Zásadka z Chocnějovicemi po generálově smrti rozdělily.
Zároveň se v ní objevují různé a vzájemně ne zcela souladné údaje o generálu Isolanovi, zejména pokud jde o datum jeho smrti, které v jednotlivých pracích kolísá mezi léty 1640-1641. Pramenný výzkum přinesl v tomto ohledu překvapivé zjištění - do českých dějin zasáhli totiž dva císařští důstojníci téhož jména a rodu.
Kromě hraběte Jana Ludvíka Hektora to byl ještě jeho synovec, rytmistr Jan Křtitel, který na základě generálovy závěti intabulované do desk zemských zdědil v roce 1640 Zásadku a Chocnějovice. Zemřel již o rok později a zanechal rovněž testament, jímž vybral za svého hlavního dědice biskupa Aldringena.
Zároveň ale pozůstalost zatížil celou řadou legátů. Platnost jeho poslední vůle byla později napadena jeho sestřenicemi, generálovými dcerami, jejichž právním argumentům dal za pravdu i zemský soud.
Avšak tento rozsudek byl později, v roce 1651, revidován ("reformován") rozhodnutím císaře, na jehož základě zůstaly oba statky v rukou Claryů. Dvojjedinost Jana Isolaniho dosvědčují také prameny spojené s nabýváním českého obyvatelského práva (inkolátu) v době pobělohorské.
Po Janu Ludvíkovi i Janu Křtitelovi zůstaly dodnes pergamenové reverzy k zemi opatřené jejich pečetěmi (z let 1635, resp. 1640) a stejně tak i následná přiznání k zemi, zapsaná do zemských desk. V podobě konceptu a pozdějších opisů v tzv. salbuchách jsou dochovány i císařské majestáty, které stály na počátku jejich cesty mezi českýou šlechtu.
Na těchto dokumentech se dá mimo jiné demonstrovat určitá rozkolísanost Obnoveným zřízením zemským nově nastolené právní praxe (před Bílou horou měl inkolát výrazně zemský charakter a v Čechách jeho udělování spadalo do výhradní kompetence zemského sněmu). Zatímco generála Jana Ludvíka Ferdinand III. skutečně přijal za obyvatele ("zu einem Innwohner und Landmann"), jeho synovci pouze udělil souhlas ("consens"), aby zde zakupoval či jiným způsobem nabýval statky. Širší sonda do pramenů z třicátých let 17. století ukazuje, že se v té době v kancelářské praxi používaly souběžně oba tyto druhy písemností.
Navzdory zjevným obsahovým rozdílům ale vedly ke stejnému cíli - adresáti se po splnění dalších podmínek stávali plnoprávnými členy stavovské obce v jednotlivých korunních zemích, id est nabývali obyvatelského práva v celém jeho rozsahu.