Abstrakt
Tématem studie je cenzurní aparát se zvláštním zřetelem na systém zmocněnců v kontextu vládní a stranické tiskové politiky v Československé socialistické republice od září 1968 do srpna 1969, tedy v prvním roce po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Zmocněnci představovali ústřední výkonný prvek cenzury v tomto období rané normalizace.
V jejich proměňujícím se postavení a úkolech identifikuje autor čtyři modely předběžné kontroly médií. V prvním modelu zmocněnce vybírali ze svých zaměstnanců sami vydavatelé a redakce, činnost redaktorů tak na základě přímých vládních pokynů kontrolovali jejich kolegové.
Tento model se uplatňoval od zřízení instituce zmocněnců v září 1968 po celou sledovanou dobu, a to v denících a týdenících a v Československé tiskové kanceláři; v zimě se postupně přidal Československý rozhlas a Československá televize. Ponechával redakcím značný prostor k obcházení a vyjednávání a podle hodnocení československého politického vedení, a zejména v očích Sovětů se neosvědčil.
Ve druhém modelu úřední zmocněnci kontrolovali tiskové obtahy předložené redakcemi. Zaveden byl v únoru 1969 ve vybraných problematických časopisech (Listy, Reportér a Zítřek) a z hlediska prosovětské politiky konsolidace rovněž nesplnil očekávání.
Ve třetím modelu úřední, případně armádní zmocněnci od dubna 1969 kontrolovali obtahy přímo v redakcích a jejich zásahy byly hodnoceny jako značné zlepšení. V té době se zvýšila role Českého ú řadu pro tisk a informace, který začal samostatně rozhodovat o jmenování zmocněnců a zasahovat do složení redakcí. Čtvrtý model předběžné cenzury představovali zmocněnci, kteří v době výročí sovětské intervence v srpnu 1969 kontrolovali signální výtisky v tiskárnách.
Tento způsob kontroly byl hodnocen jako jednoznačný úspěch. Poté tiskový úřad od praxe zmocněnců postupně upustil a nahradil ji následnou kontrolou spolu s cílenou personální politikou; poslední doklady o existenci systému zmocněnců pocházejí z roku 1971.