Abstrakt
Výměnek (reservatum rusticum), zastarale zvaný též výminek, vejměnek, vejminek, vejmínek, vejminěk, byl chápán povětšinou jako věcný závazek k plnění (in natura, in reluto, práce, úkony, požitky a jiné úsluhy) váznoucí na hospodářském statku (zemědělské usedlosti). Vzhledem k tomu, že obecný zákoník občanský neobsahoval výslovnou úpravu výměnku (byl traktován spolu s reálnými břemeny), jednalo se skutečně o výraz venkovského zvykového práva.
Judikatura prvorepubliková si však byla vědoma distinkce mezi obligačně zřízeným výměnkem a výměnkem majícím věcněprávní účinky (předpokladem byl jeho zápis do pozemkové knihy). Obsahem závazku z výměnku bývala typicky povinnost nového vlastníka (resp. nastupujícího hospodáře) za účelem výživy a zaopatření původního vlastníka (odstupujícího hospodáře) poskytovat dočasně (typicky doživotně) určitá plnění, jež spočívala ponejvíce v ubytování, postoupení kousku půdy, v poskytování naturálních dávek z hospodářství plynoucích (např. mléko, obilí, vejce, maso), případně jiných úkonech (opatření šatstva, obuvi, dřeva na otop, zapravení útraty za slušný a majetku přiměřený pohřeb výměnkáře atd.).
Nezřídka šlo i o povinnost něco strpět (např. braní vody ze společné studny). Spíše výjimečně bylo obsahem výměnku plnění dávek finančního charakteru, i když ani to nebylo vyloučeno (jako součást výměnku mohla být např. ujednána pravidelná renta ve prospěch oprávněného - tj. výměnkáře).