Osteoporóza jako chronické onemocnění je považována za významný zdravotní a socioekonomický problém. Se zvyšujícím se průměrným věkem a stárnutím populace se problém začíná dotýkat i mužů a také zemí s méně vyspělou ekonomikou i sociální sítí a zdravotním systémem.
Osteoporotické zlomeniny výrazně snižují mobilitu, sebeobslužnost a soběstačnost pacienta v době rekonvalescence a dlouhou dobu po ní. Pokud jim chceme účinně předcházet, je třeba detailně znát anatomii a strukturální geometrii oblastí, kde dochází k nejčastějšímu porušení pevnosti kosti.
S ohledem na skutečnost, že kortikální kost tvoří 80 % pevnosti kosti, je třeba volit medikamentózní léčbu, která prokazatelně ovlivňuje porozitu a pevnost kortikální kosti. Nové zobrazovací metody nám umožňují identifikovat tzv. "locus minoris resistenciae" a zároveň nám verifikují reálný efekt na pevnost kosti, resp. její odolnost vůči stresu.
Autoři rozebírají efekt bisfosfonátů, raloxifenu na trabekulární a kortikální kost, uvádějí výsledky osteoanabolické léčby teriparatidem, který dokázal zvrátit zeslabení kortikální kosti. U novějších preparátů denosumabu byl prokázán nárůst BMD kortikální kosti a protilátky proti sklerostinu pozitivně regulují kostní formaci a zlepšují odpověď na zátěž kosti.
Kromě běžných zobrazovacích metod máme v rámci denzitometrie k dispozici HSA (Hip Structure Analysis) - analýzu struktury kyčelního kloubu a TBS (Trabecular Bone Score), kterými dokážeme oblast našeho zájmu zhodnotit a individualizovat léčbu.